bez použití hypnózy

Probouzí se ze sna a slastně se protahuje. Její krásná tvář se usmívá. Dnes je den Boha. Po dlouhém půl roce je opět den Boha! Její den! Na ohništi již plane oheň. Služebná už připravila rituální nápoj, nese jí ho k posteli, pomáhá ji posadit se a dohlíží na to, aby nápoj celý vypila. Pije a trochu se při tom šklebí, protože nápoj má nepříjemně hořkou chuť. Po jeho vypití je trochu malátná. Přichází dvě lazebnice, oblékají ji a odvádí do vedlejšího srubu. Není zde žádné zařízení jen dřevěné lehátko potažené medvědí kůží, krb a obrovská dřevěná vana plná kouřící vody. Lázeň je připravena a ona nahá vstupuje do teplé vody plné svatých bylin. Lazebnice ji myjí přesně podle pravidel rituálu a ona odprošťuje svou mysl od pozemských věcí. Myslí jen na Boha. Od svých dvou let je vychovávaná jako kněžka. Na rodiče si nepamatuje. Nic takového jako rodina pro ni neexistuje, je jen ona a Bůh. Je jí něco málo přes dvacet a už je nejvyšší kněžkou. To proto, že je tak pokorná, tak otevřená Jemu.

Lazebnice už masírují její tělo vonným olejem. Jedna z nich hodila do krbu hrst posvátných bylin a z ohně se teď line nasládlý dým. Všechny lazebnice slzí a dým je jim viditelně nepříjemný. Rychle dokončují masáž, balí kněžku do kožešiny a odchází. Ona leží na břiše, oči zavřené a nasává dým. Štípe v nose, na jazyku. Štípe a sládne, tělem ji projíždí horkost, cítí nával energie, dech se zrychluje a srdce ji tluče jako o závod. Stačí pár nádechů a přestává realitu vnímat úplně. Cítí se tak skvěle, jakoby neměla tělo a všechno je tak krásné a dokonalé. A už vidí Boha. Vysoký, urostlý muž s vlčí hlavou a parohy statného jelena. Stojí, dívá se na ni a usmívá se. Ona je na vrcholu blaha. Dým se postupně vytrácí a opět přichází lazebnice. Vidina Boha pomalu mizí. Jako z dálky vnímá lazebnice, cítí, že ji oblékají, ale netýká se jí to. Je to jako stát někde stranou a sledovat to. Přesto ví, že oblékají ji. Nechává se odvést do jeskyně, která je kousek za vesnicí.

Jeskyně je obrovská. Osvětlená spoustou pochodní. Úplně vzadu planou naproti sobě dva velké ohně. Mezi nimi jsou ve skále vytesány symboly Boha. Mezi ohni je na zemi kožešina. Tam ji lazebnice nechají stát a odchází rychlými kroky. Jako vyplašené laně ustrašeně klopí oči k zemi, nechtějí zahlédnou ani kousek z posvátné jeskyně. Venku si viditelně oddychnou a utíkají zpět k vesnici.

Ona stojí na kožešině. Pod zavřenými víčky jí panenky kmitají rychlými pohyby ze strany na stranu. Obrovský tlak ji drtí, neudrží se na nohách a padá na kožešinu. Klečí a rukama se opírá o zem. Přichází mladší kněžka s dalším nápojem. Tentokrát je trpký a studený. Kněžka ji při pití drží pohár. Sotva vnímá chuť toho, co pije. Stále klečí a začíná zhluboka dýchat. I dýchání je součástí rituálu a je daný přesný návod, který se musí beze zbytku dodržet. Asi po 15 minutách se už cítí opět silná. Nyní dokáže pohnout i horou. Zvedá se a z každého jejího pohybu srší energie a sebevědomí. Pohled má stále rozostřený. Dívá se, vidí, ale přesto nějak nevnímá. Smysly otupené. Přichází mladší kněžka a přináší cosi zabalené sněhobílým plátnem. Pokleká před ní a s hlavou sklopenou jí podává plátno. Ona vytahuje z plátna dlouhou štíhlou dýku se zvláštní rukojetí. Je to posvátná dýka. Rukojeť je z velmi vzácného černého dřeva a je zdob