Lidé se často ptají, zda je to historicky možný život, co při sezení prožili, nebo je to jen jejich výmysl, či fantazie. Ale to není pro regresní terapii důležité. Důležité je to, zda jim to pomůže, jestli se zbaví svého problému, se kterým na terapii přicházejí, a zda se budou po terapii cítit lépe.

Co když je to tak, že rozpoložení duše je důležitější, a daleko podstatnější, než důkazy materiálního světa? Pro vývoj duše jsou podstatné na vlastní kůži prožité zkušenosti. Domluvami ještě nikdo nezmoudřel, ani věčným probíráním věcí zleva doprava, ale vlastní zkušeností ano.

  Pokud by chtěl někdo přeci jen diskutovat, a má argumenty proti minulým životům, bývá to většinou člověk, který o tom nic moc neví. Jeho vědomosti o tomto tématu jsou něco jako popis krajiny podle mapy, ne podle vlastní cesty touto krajinou. Takové argumenty nevypovídají nic o neexistenci minulých životů, ale o autorovi, který má většinou jasno už před diskusí, kterou rozpoutal.

  Kdyby byla pravda, že jsme tu jen jednou, proč si pak každý člověk neváží svého života?

Dokazování existence minulých životů tedy necháme na jiných, my se budeme věnovat smysluplnější činnosti, a to je čištění duše od traumat. Věřím, že se ti, co potřebují důkazy o existenci minulých životů jednou dočkají.