Helena přišla na sezení regresní terapie, že jí bolí léta pod žebrem, ale nikdo neví proč.
„Stojím uprostřed bojiště, jsem sebejistej, připadám si neporazitelnej. Všude kolem se mečujou, zapichujou, oháním se mečem, zabíjím lidi kolem sebe, přede mnou stojí velikánskej chlap, má meč a najednou mě probodává, jsem překvapenej, měl jsem pocit, že mě se nemůže nic stát. Nevěřím vlastním očím, to snad není pravda, to se mi snad jenom zdá. Propích mě snad skrz na skrz. Vytahuje ho ze mě, padám na zem, držím se za ty žebra, za to místo kde mě propích, snažím se vstát, ono mi to nejde, praští mě po hlavě, padám, snažím se odlízt na stranu. Vůbec mi to nejde, přitahuju se rukama, aby mě už nechal, on si mě už nevšímá, já si myslím, že mě chce dorazit, zůstávám ležet na zemi, ruce mě bolej. Pod žebrem mě bolí, dávám tam ruku, cejtím, jak mi teče krev a nejradši bych tam nebyl. Hrozná únava, hrozná. Bolí mě hlava, je tam hluk, hučí mi v uších, třeští mi hlava, tlak na prsou a bolest pod tím žebrem. Vykrvácím, ani si mě nikdo nevšimne, maj jinou práci. Ležím a čekám až to skončí, dostávám křeč do boku, ležím, těžkne mi tělo, tlukot srdce se mi zpomaluje, přestává mi bít, vše slyším jako z dálky.
Zůstávám ležet, propadám se někam hloubš a hloubš. Umírám, jdu si pro meč, nejde mi to ho zvednout, koukám, hrabu na něj, zase koukám, jsou tam nějaký a ti se mi smějou, maj z toho srandu. Říkají - hele ten se ale snaž. A mě to nejde, nevím co mám dělat, jsem celej napruženej, chtěl jsem jít zase bojovat, ono mi ale to nejde. Děsně se mi chechtaj. Říkaj, abych šel s nima, jdu s nima, jdeme pryč, touláme se po kraji, někam přijdem, vymetáme bitvy kde jsou a sbíráme další takový jako jsme my, ať jdou s náma. Je nás už celej houf, víc a víc. Oni chtěj abychom byli všichni pohromadě, aby nás bylo co nejvíc.
Chtěj někam jít, a musí jich bejt moc, chtěj se nastěhovat do města, chtěj tam do všeho vlízt, musí jich bejt moc, aby se jim to povedlo. Mě se to zdá divný, tam už nepatříme, tak co bysme tam dělali, když nemůžeme nic brát a nic cejtit, oni říkaj že to půjde, že nás musí bejt moc, já tam už s nima nechci bejt, mě se to zdá fakt divný, já bych šel jinam. Už mě to s nima nebaví, je to furt stejný, nic se tam neděje. Dolů nemůžu, do stran jsme to už obešli, tak to zkusím nahoru, nebo se tam vrátím? Tak teda jdu nahoru, chci odejít jinam, dostávám se najednou úplně někam jinam, tam už na mě čekaj. Říkaj že jsou rádi že jsem tam přišel, já nevím co tam mám dělat, oni ať nedělám nic, ať si to užívám, mě to příjde že si to nezasloužím. Já teda asi taky trochu bonzuju, že teda tam dole někdo něco, oni ať se o to nestarám, že na to oni časem taky příjdou. Myslím si, že by měli něco udělat, oni jsou děsně klidný, já, no já nevím, já tomu nerozumím, snažím se jim říct, že oni se snažej dělat něco špatnýho. Oni ať se o to nestarám. Mě to příjde divný, že jsou tam tak klidný ty nahoře. Mám taky výčitky z toho, co jsem tam dělal, takový hrůzy. Časem si zvykám, pak se mi od tam tuď nechce. Pak mě zase vykopnou do dalšího života.“
Regrese - regresní terapie
