"Všichni se vrátíme, právě tato jistota dává životu smysl." Gustav Mahler
Reinkarnace - opětné vtělení, převtělování, návrat do fyzického těla, znovuzrození. Výraz reinkarnace doslova znamená "opakovaně do masa". Tímto tématem se zabývá celá řada badatelů, kteří se snaží staré pravdy o člověku postavit do nového světla a hledat jeho vlastní podstatu. Již staří Řekové říkali „poznej sebe sama“. Většina dnešních křesťanů dnes již vůbec neví, že církev kdysi brala reinkarnaci zcela vážně.
Údajně v roce 325 byl svolán koncil do Niceje, na kterém měla být vymezena a definována křesťanská ortodoxie. Od té doby rozhodoval mocný svazek církve a státu o tom, co je přijatelné a co kacířské. Křesťanská teologie stanovila, že jsou pouze dva životy. Jeden v těle zde na Zemi a druhý po smrti. Kvůli politické manipulaci se jim myšlenka reinkarnace nehodila. Je jen ráj nebo věčné zatracení. Křesťané viděli v převtělování hrozbu. Takoví lidé, kteří na reinkarnaci věřili, byli totiž nezávislí a svobodomyslní a s jejich podřízeností se nedalo počítat. Dali se špatně ovládat. Nechtěli se nechat zlákat sliby nebeské blaženosti po smrti, ani zastrašit hrůzami pekla. Císař Justinián dal údajně do klatby každého, kdo se hlásil k myšlence reinkarnace. Od doby konání ekumenického koncilu v Konstantinopoli roku 553 za papeže Vigiliuse se církev zříká doktríny znovuzrození. Od té doby chce církev prodávat spasení duše za odpustky. Tak se stala církev jednou z nejbohatších institucí na světě. Odpor proti tomu však byl takový, že až ve 13.století se církvi pomocí mučení a vraždění podařilo reinkarnační myšlení v západní Evropě vymýtit. Jen tajné mystické skupiny alchymistů a rosikruciánů nesou tyto myšlenky do novověku. Technické myšlení a průmyslová revoluce rozhodně nevedou ke zvýšení zájmu o reinkarnaci. I myslitelé jako Karel Marx, Sigmund a Russell popírají existenci ducha. Nemůžeme tedy dnes očekávat, že myšlenka opakovaných zrodů přežije v naší době pouze díky pár citátům, nebo výkladem východních mystických textů.
Reinkarnace není jen budhistickou nebo hinduistickou myšlenkou, ale je součástí celé historie lidstva. Staří Egypťané mluvili o místě blaženosti, kde duše sídlí než znovu sestoupí do světa do nového těla. Staří Tibeťané měli přesnou představu o duši, která opouští své fyzické tělo. Je to obsaženo v Tibetské knize mrtvých. Australští domorodci věří v to, že se duše mezi inkarnacemi drží v úkrytu zvaném anžea. Obyvatelé jižního Tichomoří tráví posmrtnou existenci v gušo a pak se vracejí do pozemské dimenze. Starověcí židé mají pardiš, kde pobývají než dostanou pokyny pro další život. U některých severoamerických indiánských kmenů se ten co se chtěl stát šamanem, musel rozpomenout na deset posledních životů. Druidové věřili, že když nestihnou nebo nemůžou splatit půjčený dluh, tak že se dluh vyrovná v příštím životě. Staří sumerové zabíjeli při pohřbu svého pána jeho služebníky, aby mu mohli sloužit na onom světě. V rámci hinduistických a budhistických nauk více než miliarda obyvatel Asie uznává reinkarnaci. Ortodoxní islámská, židovská i křesťanská víra sice reinkarnaci popírá, ale každé z těchto náboženství má určité frakce, které se k myšlence reinkarnace otevřeně hlásí.
Karma - doslova znamená činnost.
Řídí podmínky reinkarnačního cyklu. Je to souhrn všech dobrých i zlých skutků člověka, které mají vliv jako odměna nebo trest na to, v jakém stavu se člověk opět narodí. Je to taková faktura "Má dáti a Dal". Co člověk zaseje i sklidí. Karma je souhrn příčin a následků, jež se projevují z života do života. Podle starověkých nauk se karma řídí příkazem „oko za oko, zub za zub“. Člověk dříve nebo později zakusí sám na sobě radosti a strasti, které připravoval jiným. Na druhou stranu nám to umožňuje vývoj naší duše. Je to takové sbírání zkušeností. A opakované zkušenosti vedou ke zmoudření.
Regrese – návrat
Terapie pomocí regrese do minulých životů je nyní na západě uznávána mimo jakékoliv pochybnosti. Během posledních čtyřiceti let jsou ve stále větším počtu uváděny tisíce lidí do odlišných stavů vědomí, aby se zbavili svých potíží. V tomto směru jsme u nás zatím trochu pozadu.
Každý z nás určitě zná slovo pocházející z francouzštiny „dé ja` vu“, což v překladu znamená již viděné, poznané. Je to vnitřní šok když se setkáme zdánlivě poprvé s určitým výjevem nebo jedincem. Pocit, když příjdeme na místo kde jsme v tomto životě ještě nikdy nebyli, přesto se domníváme, že ho důvěrně známe. To samé platí i o setkání s určitým člověkem, kterého vidíme poprvé v životě, přesto máme silný pocit, že ho už známe celou věčnost a že jsme ho dlouho hledali. Je to v rozporu s tvrzením, že všechny zážitky jsou jen z tohoto života.
Zpět v čase, pomocí hlubinné regresní terapie, se lidé dostávají do rozmanitých rolí. Možné je cokoliv. Dělník se může stát dcerou bohatého sedláka, truhlář se může stát jeptiškou, sekretářka drsným bojovníkem, baletka kovářem, učitel třeba šamanem u domorodého kmene, důchodce mladíkem co se toulá po mořích, student kyprou hokynářkou, prodavačka náčelníkem a politik beznohým žebrákem. O tom všem se můžete přesvědčit i vy sami.
