Proč každý nevíme vše, co se v našich minulých životech odehrávalo, proč se nám to nevybaví kdykoliv si zamaneme?

Pokud by si každý člověk vědomě pamatoval své minulé životy, prožíval by zároveň i všechnu vinu za to, co kdy udělal, i by k tomu cítil vše, co zažil v minulých životech sám, tedy například utrpení, bolest, žal, smutek, beznaděj, bezmoc, zoufalství, lítost, atd., pak by se zhroutil, nevydržel by to. Je to milosrdenství přírody, že tomu tak není, že si vědomě minulé životy nepamatujeme. Každý se vše dozví tehdy, až pro něj dozraje ten správný čas. K tomu, aby každý získal přístup ke své minulosti, a mohl jí začít zpracovávat, tak k tomu musí být způsobilý, to znamená, musí být na určitém stupni duchovního vývoje. Pokud takového stupně nedosáhl, určitě se o karmu, reinkarnaci a minulé životy zajímat nijak nebude. Vše má svůj čas. Naopak existuje spousta lidí, kteří již od dětství jasně vědí, že tu nejsou poprvé a mají konkrétní vzpomínky na minulé životy. Ty se pak většinou postupně s věkem pomalu vytrácí.